Například dr. Kikuo Chišima (obr. dole vlevo), japonský profesor,
přišel s teorií, že energetické čili frekvenční informace v
jídle, které konzumujeme, jsou daleko důležitější než samotné
živiny v něm obsažené. Potrava obsahuje molekulární sloučeniny
aminokyselin, složité uhlovodíkové řetězce a rozmanité chemické
prvky, z nichž každý má svou jedinečnou frekvenci či vibraci. A
jsou to právě vibrace živin, které ovlivňují vibrace tělesných
tkání. Ovoce a zelenina napěchované pesticidy a chemií, stejně
jako živočišné bílkoviny kontaminované antibiotiky a růstovými
hormony mají vibrační charakteristiky chaotické, a ty naši lidskou
potřebu vysoce koherentních nutričních energií narušují. Proto
musí být naše strava ve stavu nejvyšší energetické koherence –
ve formě biofotonové energie ji totiž poskytujeme našim buňkám.
Náš duševní stav kolem nás navíc vytváří energetické pole,
které ovlivňuje vibraci potravy, jíž právě připravujeme nebo se
chystáme vložit do úst.
Tento článek také popisuje podnětný výzkum německého biofyzika
Fritze Alberta Poppa (obr. dole vpravo), nositele Nobelovy ceny za
fyziku, který objevil vztah mezi koherencí a biofotonovou energií v
buňkách. Popp využil vysoce citlivého vybavení na měření
světla, jehož prostřednictvím monitoroval světelné záření
vydávané živými buňkami. Byl schopen potvrdit, že živé buňky
vydávají slabé salvy světla. Určil, že buňky světlo nejen
vyzařují, ale i absorbují. Doba jeho uchování má vztah ke kvalitě
buňky jako takové. Zdravá buňka uchová světlo déle, zatímco
buňka nezdravá, poškozená, ho vyzáří dříve. Objevil také, že
proces umírání buňky je identický s procesem umírání hvězdy.
Krátce před tím, než zahyne, se změní v supernovu a její
vyzařování se řádově tisíckrát zvýší. Dále zjistil, že
zdravá buňka vyzařuje světlo koherentní (spojité), zatímco buňka
nemocná světlo nespojité, chaotické.

Podle Poppa je každá buňka v těle schopná přijímat, ukládat a
vyzařovat koherentní světlo. Nejzákladnější komponenty našeho
těla na podbuněčné úrovni jsou tvořeny částicemi světla, jimž
se říká biofotony. Tyto biofotony se pohybují rychlostí světla a
vytvářejí elektromagnetické frekvenční vzorce, které lze nalézt
v každém živém organismu. Tato matrice (matrix), čili pole
frekvenčních oscilací, neboli též rezonanční specificita
zajišťuje energetické přepínání fungující v pozadí každé
buněčné funkce, včetně přenášení informací mezi DNA a RNA.
Buněčné membrány skenují signály a převádějí je na
elektromagnetické děje, zatímco bílkoviny v buněčné dvojvrstvě
mění tvar podle vibrací o specifických rezonančních frekvencích.
Každé biochemické reakci předchází elektromagnetický signál.
Buňky spolu komunikují elektromagneticky i chemicky a vytvářejí
biochemické dráhy, jež navzájem propojují všechny tělesné
funkce.
Dr. Kikuo Chišima, profesor na Nagoya Commercial University v Japonsku
a autor devítisvazkové sbírky svého výzkumu a vědeckých studií,
jíž pojmenoval Revolution of Biology and Medicine, je nejznámější
díky svým studiím, které dokazují, že červené krvinky
nevznikají v kostní dřeni, ale ve střevních klcích, a že se
jednotlivé krvinky rozdělují do všech druhů tělesných a
bakteriálních buněk podle rezonančních podmínek svého
buněčného prostředí.
Dr. Chišima zastává teorii, podle níž střevní klky fungují jako
malá tykadla (anténky), která z jídla vstřebávají jak živiny tak
energetické neboli frekvenční informace. Dospěl k závěru, že
tělo produkuje červené krvinky ve střevních klcích podobným
způsobem, jakým kořeny rostlin přijímají (vstřebávají) živiny
z půdy a syntetizují z nich rostlinné buňky. Tyto červené krvinky,
neboli erytrocyty, reagují na specifické biofotonové oscilace,
hromadí, propojují a syntetizují kyselinu DNA, a rozrůzňují se na
lymfocyty (bílé krvinky) nebo mezenchymální buňky. Kapilární
systém, který je více než 140 000 km dlouhý, je otevřenou
soustavou umožňující erytrocytům cestovat na jakékoliv místo
lidského těla, kde jsou právě potřeba. Tento otevřený systém
spojující lymfatickou soustavu, meridiánovou soustavu a pojivové
tkáně zajišťuje komunikační spojení pro tok informací a
buněčných instrukcí z elektromagnetické energetické matrice.
Chišimova práce poskytuje vhled do dnešních teorií kvantové
fyziky, které nám připomínají, že na subatomární úrovni
žádná hmota neexistuje. Pouze energie; občas nějaký ten foton a
jinak spousta volného prostoru kolem. O DNA jsme se domnívali, že je
středobodem života. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že DNA
je složená z molekul, které jsou zase složeny ze subatomárních
částic, a když jdeme dále, opět skončíme na úrovni biofotonů.
Bylo zjištěno, že DNA není nic jiného, než volná vlákna
deoxyribonukleové kyseliny – shluky molekul připojených k
bílkovinám, které tvoří chromatinové buněčné jádro. Zajímavé
je zjištění, že přestože se DNA říká kyselina, je to ve
skutečnosti sůl (sodíková). Sodík, jak víme, je jedním z
nejdůležitějších elektrolytů v těle a také nejdůležitějším
vodičem elektromagnetismu. Molekula DNA je nabita záporně, přičemž
velikost náboje je úměrná délce jejího řetězce. Je to
lineární, jednodimenzionální krystal.