Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se,
že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen.
Pravda nebo fikce? (29)
12.04.10 Jaroslav Chvátal
Odpuštění sobě obnovuje energii, která vám odtékala v podobě
vinny a odporu vůči minulosti. Osvobodí vás být znovu sám sebou:
nový, šťastnější a moudřejší ty.
Dokážeme-li odpustit sobě, pak můžeme daleko snadněji odpustit
druhým. Pokud cítíme, že nejsme schopni odpustit ostatním, potom je
zřejmé, že jsme se nenaučili milovat sami sebe. Ironií je, že
když se zcela milujeme, my ani ostatní nepotřebují odpuštění,
protože jsme schopní akceptovat minulost, přítomnost a budoucnost,
tak jak je, jako náš výtvor bez soudu. Rozlišování -- dobré/zlé,
správné/špatné, ošklivé/krásné – není součástí slovníku
lásky.
Mír začíná ve tvém srdci
Nedávné události ukázaly obrovskou touhu většiny lidí na světě
po míru v jejich životech. Již nejsou spokojeni s mentalitou
politického konfliktu, který udržuje ekonomický pokrok a lidská
práva a svobody. Ale jako nejdůležitější věc cítím, že si
mnoho lidí nyní uvědomuje, že pokud chceme mír ve světě, musíme
jako první věc vytvořit mír v našich životech. Je to lidská
povaha, která se potřebuje změnit, a jsme schopni touto transformací
projít.
Naše prožívání světa odráží náš vnitřní stav. Ano, je to
téměř kouzelné – ale taková je realita, svět je plný zázraků.
Viděl jsem mnoho důkazů, když jsem (nebo žák nebo klient) učinil
skutečný posun ve svém systému přesvědčení, který vyřešil
vnitřní konflikt, potom se velmi brzy podle toho změnily moje
reálně-fyzické okolnosti. Náš vnitřní stav se nám zobrazuje –
náš odpor/strach a přijetí/láska – v prožívání našeho
osobního života. Jako skupina odrážíme naše vědomí ve
světových událostech. Je naší osobní zodpovědností si
uvědomovat naše přispění do skupinového vědomí, abychom pomohli
vytvořit lepší svět pro nás a naše milované – což nakonec
znamená pro každého.
Jaké války tedy probíhají v našem nitru? Smysl a cíle, kterých se
držíme – některé jsme si do tohoto života přinesli nebo jsme je
nejsilněji cítili jako děti nebo mladí lidé – jsou často
ohroženy tváří v tvář problémům, které se objevují, když se
je snažíme dosáhnout a můžeme je zapomenout (ve skutečnosti
potlačit) a volit bezpečnější řešení. Hraní bezpečné hry je
ve smutném protikladu vůči hře, kterou skutečně (stále) chceme
hrát. Stali jsme se někým jiným, náhradou našeho pravého já.
Tato pozice se posílí díky našim připoutanostem, na kterých
visíme, strachu ze ztráty kontroly nad naším bezpečným prostorem,
odporu, který cítíme proti změně a díky našemu odsuzování,
které brání přijetí toho, co je.
Abychom byli schopni vylepšit naši pozici, otevřít náš prostor a
vyjádřit naše skutečné touhy, musíme nejprve poznat naši situaci.
Naše skutečná povaha je vyjádřením lásky a to je ta kvalita,
kterou nejprve musíme objevit v našem vědomí.
Než budeme moci přispět prostřednictvím našeho vědomí k míru ve
světě, potřebujeme nejprve vytvořit mír v sobě samých. Než
budeme schopní bezpodmínečně milovat ostatní, musíme být schopni
skutečně milovat sami sebe. Než budeme moci odpustit a přestat
soudit ostatní, potřebujeme se dozvědět, jak odpustit sami sobě a
srdečně přijmout sami sebe prostě takoví, jací jsme.
My všichni děláme věci, na které nejsme hrdí; nebyli bychom lidé,
kdybychom je nedělali. My všichni děláme věci, které ovlivňují
ostatní lidi způsoby, které bychom nechtěli zažívat sami. Někdy
uděláme něco, o čem v tu chvíli již víme, že je špatně, ale
zdá se to být nejlepším řešením naší situace. Nebo jsme možná
v pokušení upřednostnit jako první své zájmy. Někdy jindy
můžeme být pohlceni emocemi hněvu a žárlivosti a udělat něco
natruc, čeho budeme později litovat. Nebo neuděláme něco, třeba
nepomůžeme kamarádovi v nouzi, a přitom víme, že bychom to měli
udělat. Někdy máme dokonce nejlepší záměry, ale věci se pokazí,
uděláme chybu nebo zjistíme, že něco, co jsme udělali, bylo
škodlivé, přestože jsme nechtěli, aby to tak dopadlo.
Přirozenou tendencí, když uděláme něco špatně, je ospravedlnit
naše činy, abychom sami sebe viděli ve správném světle. Nebo
můžeme říct, že se nestalo nic špatného, ta druhá osoba si
zasloužila, že se stala chyba. Oba tyto způsoby se vyhýbají
realitě tím, že popírají náš vlastní smysl pro dobro a zlo a
naši zodpovědnost za naše činy. Vyhýbáme se našim pocitům vinny
tím, že předstíráme, že jsme nic špatného neudělali, ve
skutečnosti to bylo správně. Vyhýbáme se našim pocitům studu
(když se cítíme špatně ohledně toho, jak nás ostatní vnímají)
předstíráním, že by to měl být ten druhý, který by se měl
stydět.
Potřebujeme se pustit našich obranných postojů, zahodit lži, které
jsme sami sobě řekli, abychom skryli pravdu, čelit realitě našimi
skutky a jejich důsledky – a odpustit sami sobě.
Být realistickým a pravdivým je velkým bonusem: můžeme se naučit
cennou lekci, kterou nám zkušenost nabízí. Opravdu se naučíme tuto
lekci pouze tehdy, když se dokážeme poučit z chyb z minulosti a
žít náš život tak opravdově, jak je to pro nás v přítomnosti
možné.
Život je cesta učení a nejvíce hodnotné učení pochází z našich
osobních zkušeností. Když je vše v pořádku, protože máme
správné informace a vhodná přesvědčení, naše učení je
posilněno touto pozitivní zpětnou vazbou. Když se něco nedaří,
protože máme špatné informace a nevhodná přesvědčení, tak
trpíme my i ti, jež jsou ovlivněni naším jednáním. Máme ale
šanci naučit se zde něco nového. Množství našeho nového
poznání a osobního růstu přichází jako důsledek bolestných
zkušeností ... pokud jsme ochotni a otevření se z těchto lekcí
poučit.
Odpuštění sobě obnovuje energii, která vám odtékala v podobě
vinny a odporu vůči minulosti. Osvobodí vás být znovu sám sebou:
nový, šťastnější a moudřejší ty.
Dokážeme-li odpustit sobě, pak můžeme daleko snadněji odpustit
druhým. Pokud cítíme, že nejsme schopni odpustit ostatním, potom je
zřejmé, že jsme se nenaučili milovat sami sebe. Ironií je, že
když se zcela milujeme, my ani ostatní nepotřebují odpuštění,
protože jsme schopní akceptovat minulost, přítomnost a budoucnost,
tak jak je, jako náš výtvor bez soudu. Rozlišování -- dobré/zlé,
správné/špatné, ošklivé/krásné – není součástí slovníku
lásky.

Vědecký výzkum potvrzuje léčení na dálku
Za posledních třicet let byly provedeny stovky studií o léčení na
dálku, které nám měly umožnit lepší pochopení spojení mezi
našimi myšlenkami a pocity a nelokálními účinky ve fyzickém
světě. Z těchto stovek studií některé vyčnívají jako
statisticky významné, dobře provedené, reprodukovatelné
experimenty. Tyto zásadní studie potvrzují, že lidé jsou schopni
ovlivnit zdraví a duševní pohodu lidí, za které se modlí dokonce i
přes velké vzdálenosti, a to i přestože lidé, kteří se modlí,
neznají lidi, za něž se modlí.
Co je léčení na dálku – proč bychom se o ně měli zajímat?
V podstatě bylo léčení na dálku definováno jako vědomý,
účelový děj mentálního úsilí, který má přinést na dálku
fyzický a emocionální prospěch jiné osobě. Modlitba i duchovní
léčení spadají pod tuto definici stejně jako obecná přání
"všeho dobrého" u lidí, kteří trvají na tom, že nemají naprosto
žádnou náboženskou nebo duchovní víru. V podstatě všechny
systémy víry jsou stejně silné při provádění nelokálního
léčení, jak začínáme pozorovat z výsledků několika
pozoruhodných, nových experimentů. Naše vlastní zdraví a stejně
tak zdraví těch, jež jsou okolo nás a dokonce i ekosystémy, v
kterých žijeme, všechny mají prospěch z léčení na dálku.
Kardiolog Randolph Byrd provedl v roce 1988 během deseti-měsíčního
období pevně stanovený, dvojitě slepý experiment, aby zjistil
účinky modlitby na pacienty v koronární jednotce v nemocnici San
Francisco General Hospital. Počítač náhodně určil, za které z 383
nově přijatých pacientů v rámci této studie se bude modlit, a za
které ne. Statisticky významná zjištění této studie byla taková,
že u pacientů, za které se modlilo, existovala pětkrát menší
pravděpodobnost používání antibiotik a třikrát menší
pravděpodobnost vývinu plicního edému – a žádný z pacientů, za
které se modlilo, nevyžadoval endotracheální intubaci (při které
je trubice umístěna do pacientova krku), zatímco dvanáct pacientů,
za které se nemodlilo, vyžadovalo tuto proceduru.
Byrdova pozoruhodná zjištění mohla být obecně přijata, když byla
poprvé zaznamenána, kdyby nedošlo k poněkud ostré kritice vůči
účastníkům studie (byli vybráni pouze křesťané) a nedostatku
důsledných pokynů lidem, jež pronášeli modlitby o tom, jak by se
měli modlit (žádné pokyny nebyly nikdy stanoveny). Kromě toho také
studie nemohla potvrdit, že modlící se lidé se opravdu modlili, ani
nemohla prokázat, jak zkušení v modlitbě jsou ti, jež se modlí.
Kromě toho se objevily některé vážné etické otázky ohledně
modlitby za lidi, kteří morálně vzdorují zásahu modlitby a/nebo
nemodlení se za lidi, jež oddaně věří v sílu modlitby za
uzdravení. Díky těmto nedostatkům mnozí považovali Byrdovu studii
za neprůkaznou.
V roce 1999 se výzkumníci z institutu Mid America Heart Institute v
nemocnici Saint Luke's Hospital v Kansasu, Missouri rozhodli provést
vědecky platnější verzi Byrdovy studie. Výzkumníci William Harris,
Manohar Gowda, Jerry Kolb, Christopher Strychacz, James Vacek, Philip
Jones, Alan Forker, James O'Keefe a Ben McCallister navrhli
pozměněný, kontrolovaný, dvojitě slepý pokus se skupinou, aby se
zjistilo, zda prosebná modlitba na dálku za 990 hospitalizovaných
pacientů na koronární jednotce sníží celkově nežádoucí
účinky.
Tentokrát zástupci představovali rozdílné křesťanské tradice,
kdy 35% označilo svoje vyznání za necírkevní, 27% za episkopální
a zbytek byl tvořen ostatními protestantskými nebo
římsko-katolickými skupinami. Zástupci byli vybráni bez určitého
vyznání prostřednictvím kontaktů, které získali
zprostředkovatelé v místním společenství na základě jejich
zkušenosti s modlitbou a vyžadovali po nich, aby souhlasili s
následujícím prohlášením: "Věřím v Boha. Věřím, že On je
osobní a zabývá se individuálními životy. Dále věřím, že
odpovídá na modlitby za vyléčení, jež jsou proneseny ve jménu
nemocných."
Výsledky opakování této Byrdovy studie byly takové, že pacienti,
za které se modlilo, zůstali v nemocnici stejnou průměrnou dobu jako
pacienti, za něž se nemodlilo, ale jejich celkové skóre průběhu
nemoci bylo významně nižší. V této studii pouze 51 (10.9%)
pacientů, za něž se modlilo, vyžadovalo rozsáhlou operaci, zatímco
v kontrolní skupině jich bylo 76 (14.5%); a pouze 12 (2.6%) pacientů,
za něž se modlilo, vyžadovalo intra-aortální balónková čerpadla,
zatímco v kontrolní skupině jich bylo 20 (3.8%).
Výzkumníci William Harris a jeho kolegové opatrně poukázali na
některé z faktorů, které nebyli schopni mít pod kontrolou ve své
studii modlitby: "Při hodnocení výsledků této studie je důležité
si uvědomit, že jsme nejpravděpodobněji zkoumali účinky
dodatečné modlitby, jelikož 50% pacientů přijatých do této
nemocnice tvrdilo, že mají náboženské vyznání, je
pravděpodobné, že mnoho z nich, pokud ne většina z obou skupin,
již dostávalo během své hospitalizace zprostředkované a/nebo
přímé modlitby od svých přátel, rodiny a duchovních. Proto zde
existuje neznámá a nekontrolovatelná (ale předpokládá se, že
podobná) úroveň modlitby v 'pozadí', která byla poskytována
pacientům v obou skupinách; jakýkoliv dopad, který tato skupina na
léčení měla, přesahoval možné ovlivnění modlitbou v pozadí."
Další nedávná, méně rozsáhlá studie se zaobírala účinky
modlitby za uzdravení pro 40 lidí, kterou provedla Elisabeth Targ,
spolu-autorka tohoto článku, a několik jejích kolegů ve zdravotním
středisku San Francisco's California Pacific Medical Center ve spojení
s institutem Geraldine Brush Cancer Research Institute a UCSF. Tato
dvojitě slepá studie směřovala k určení účinků léčení na
dálku u lidí trpících pokročilým stádiem AIDS. S obdivuhodnou
pozorností vůči detailům experimentu se tato studie zabývala
rozdílnými stádii vážnosti a prognózi různých nemocí, jež jsou
přidruženy k AIDS. Využívalo se při tom měřítko ze studie Boston
Health Study (BHS) Opportunistic Disease Score, které určila stupeň
onemocnění AIDS a druhotných, přidružených nemocí k AIDS.
Asi 40 zkušených léčitelů na dálku pocházelo v této studii z
nejrůznějšího prostředí a vyznání (včetně křesťanů, Židů,
buddhistů, domorodých Američanů ze šamanských tradic a také
lidí, jež byli vzdělaní ve světských školách bioenergetického a
meditativního léčení). U léčitelů na dálku bylo vyžadováno
minimálně pět let pravidelné, souvisle probíhající, léčitelské
praxe, předchozí léčitelská zkušenost na dálku s alespoň deseti
pacienty a předchozí léčitelská zkušenost s AIDS. Tito léčitelé
měli průměrně 17 let zkušeností a léčili průměrně 106
pacientů na dálku. Léčení modlitbou pokračovalo šest měsíců,
během nichž skupina, s kterou pracovali léčitelé na dálku,
vyžadovala menší počet ambulantního ošetření u doktora, menší
počet hospitalizací, nižší počet dnů hospitalizace, méně
nových nemocí spojených s AIDS a nižší úroveň těžkosti
onemocnění, jak je definováno měřítkem BHS.
Je zřejmé, že výzkumníci léčení na dálku se zdokonalují ve
svých odpovědích na obavy kritiků. Kromě těchto převratných
studií o lidské modlitbě, existují doslova stovky vědeckých
studií, které výzkumníci prováděli s kvasnicemi, plísní,
klíčky a dalšími formami života, které živě demonstrují
významný vliv lidských myšlenek a modliteb na fyzický svět.
Protože tyto studie jsou prosty mnoha etických a "vedlejších
modlitebních" problémů, jež jsou obvykle přítomny v experimentech
s modlitbou pro lidi, mohou nás tedy dovést k poznání, jak vědomí
mění fyzický svět.
Výzkumníci ve středisku Spindrift došli k pozoruhodným
laboratorním důkazům, které naznačují, že někteří lidé jsou
přirozeně dovednější ve vytváření nelokálních účinků a
nepřímé modlitby (kde namísto konkrétního výsledku je zamýšlen
obecný smysl toho, co je nejlepší) mohou vytvořit extrémně silné
výsledky. Ve skutečnosti je pro rostoucí organismy lepší přijímat
raději nepřímou formu modlitby, než přijímat modlitbu se záměrem
"vyrůstej do obrovské velikosti", protože nepřímé modlitby
udržují organismy v lepší rovnováze.
-pokračování-