Sladkosti jsou silným lákadlem a křivky našich dříve ladných
těl, jsou toho častým důkazem. Velká těla, jak tomu říkají v
Americe, jsou kromě gurmánských prožitků provázena i problémem
zvaným cukrovka. Obé se šíří světem jako lavina a experti
hovoří o epidemii. Ti, co to s námi myslí dobře, nám doporučují
sladidla umělá. Zastříhat ušima by ale měli všichni, co
uvěřili, že tím svému zdraví prospívají. Stejně snadno a
možná i snadněji si než cukrem, lze diabetes uhnat třeba
sacharinem, aspartamem,...

Střevní mikrobiální mikroflóra. (Kredit: Weizmann Institute of
Science)
Druhý genom
Co je to genom, víme všichni. Itinerář pokynů pro to co se kdy má
v nás spustit aby to dohromady fungovalo. S kompletním výtiskem
tohoto návodu k použití se každá naše buňka tahá celý svůj
život. Má na něj baťůžek zvaný jádro a instrukce jsou vepsány
písmeny "A" , "C" , "G" , "T" do DNA, přičemž text je uspořádán
do kapitol chromozomů. Genetici ho přečetli už před jedenácti
lety. Stálo to přes tři miliardy dolarů a mysleli jsme si, že
rozlousknutím získáme dokonalý přehled o genech a že nemoci se už
budou léčit s předstihem. Přišlo rozčarování, protože mnoho
chorob si dál dělá co chce a kdy chce. Nejspíš proto, že máme
ještě druhý genom. K těm, co přispěli k objasnění jeho funkcí
se zařadil tým Erana Elinava, imunologa z Weizmannova výzkumného
ústavu v Izraeli. Většinu z nás u pojmu "druhý genom" napadne ten
mitochondriální, který se netýká jádra ani chromozomů. Čert ví
proč, ale nyní vědci začínají ten mitochondriální jaksi
přehlížet. Asi proto, že je v něm genů málo a v tom svém
číslování pojem druhý začali razit až pro ten další v řadě,
který měl být až třetí. Půjdeme s dobou a pod pojmem druhý genom
nebude v tomto článku řeč o tom, co máme v jádře či cytoplazmě,
ale o tom co tím míní izraelští vědci. Na význam toho, co
existuje mimo naše buňky a čemu se vznešeně říká druhý genom,
přivedla vědce praxe. Felčaření při němž se pacientům po
těžkých operacích, včetně těch na smrt nemocných, dávaly
pozřít cizí výkaly. Pochopitelně, že s moderní snahou zachovávat
co největší sterilitu, to moc dohromady nešlo a že lékařská
komunita to dlouho přehlížela posměšnými komentáři o
"smradlavých transplantacích". K průkopníků, kteří se nestyděli
přiznat že "tím" léčí, patří i rodák z Krakova Thomas Borody.
Jako šéf Centra pro gastrointestinální trakt se svým týmem v
Sydney provedl více než 1500 transplantací obsahu tlustého střeva.
Brody není žádným zpátečníkem a nepopírá moderní léčbu s
pomocí antibiotik a často zdůrazňuje, jak jsou antibiotika úžasná
věc. Ale také dodává, že jen do doby, než si na ně patogeny
vyvinou odolnost a nebo než si ty zdravé střevní bakterie něčím
zdecimujeme. Dobré se nedá se umlčet na dlouho, chválí se totiž
samo svými výsledky a tak už kromě Australanů i třeba američtí
lékaři z University of Minnesota své pacienty léčí podáváním
stolice od zdravých dobrovolných dárců. Jak jsme již na Oslovi
psali , cizí fekálie jsou k nezaplacení především u infekcí a v
prevenci před klostridií difficile, bakterie rezistentní ke všem
známým antibiotikům a které nás umí potrápit těžkými průjmy,
často končící smrtelnou sepsí. Každý den leží v nemocnicích v
USA 7000 pacientů s tímto trapičem v těle a z toho jich 300
nedožije dalšího rána. V Británii podlehne ročně přibližně
8000 lidí komplikacím způsobeným C. difficile a to je dvakrát víc,
než kolik lidí hyne za stejné období na tamních silnicích.
I když Eran Elinav se svým týmem

Eran Elinav, imunolog Weizmann Institute. (Kredit: Fulbrightova
nadace)
zapáchající transplantace neprovádějí, vztah ke stolici mají k
tomu australsko-americkému, hodně podobný a pojmu "pán tvorstva"
dávají mnohem skromnější význam. Asi takový, jak by nás viděly
inteligentní bytosti z jiné planety. Jejich depeše domů by nás
charakterizovala jako meta-organismus z eukaryotních a prokaryotních
buněk. Homeostatického hostitele s mikrobiální vzájemností. Což v
překladu do lidštiny znamená splácaninu organismů drženou
pohromadě jen díky složitým sobeckým vztahům. Když si to
uvědomíme, přestaneme žasnout nad tím, co některé výzkumy
naznačují již delší dobu že totiž naše "střevní zoo" mluví
třeba do obezity stejně mocně, jako to co jíme. K prověření
mocného vlivu střevních breberek na onemocnění cukrovkou se
Elinavova skupina spojila s matematiky okolo profesora Erana Segala.
Spojili si možný vliv druhu střevních mikrobů s tím co jíme a
vzali si do parády konzumaci umělých sladidel. Těch
nejpoužívanějších. Nedbali na to, že je americká nejvyšší
autorita bdící nad nezávadností potravin prohlásila za zdraví
neškodná a že se už dlouho používají v nápojích a potravinách
na celém světě. Aniž by to možná dopředu tušili, spáchali tím
něco, za co je teď mocná lobby potravinářů a nápojářů
nejspíš nebude mít ráda.

Eran Segal, matematik specializovaný na genové regulace. (Kredit:
Weizmann Institute)

Co provedli?
Dávali myším pít vodu obohacenou o tří nejčastěji používaná
umělá sladidla. Samozřejmě, že dbali na to, aby dodrželi
množství ekvivalentní dávkám povolených americkou FDA (Food and
Drug Administration). Přesto se stalo něco nečekaného. I malá
množství umělého sladidla přiváděla hlodavce k intoleranci na
glukózu. I když jde o látky nemající žádné kalorie, paradoxně
působí na organismus podobně, jako konzumace nadměrného množství
cukru.

Intolerance na glukózu
Porušená glukózová tolerance je stav, při němž již organismus
nedokáže dokonale kontrolovat koncentraci cukru v krvi, avšak ještě
nedojde k rozvoji vlastního diabetu mellitus. O nesnášenlivosti
glukózy se hovoří u nás, kteří máme při perorální glukózovém
tolerančním testu po dvou hodinách hodnotu glykémie mezi 7,8 mmol/l
a 11,0 mmol/l). Pokud si takový test nenecháme udělat, ani to
nevíme, protože typické příznaky diabetu mellitus se ještě
neprojevují. Smutné na tom je, že k tomu nemáme daleko a že
pravděpodobně v relativně blízké budoucnosti cukrovkou druhého
typu onemocníme.

Pod pojmem "druhý genom" genetici myslí genovou výbavu mikrobiomu.
Jen oni dokážou případné změny v zastoupení mikroorganismů
podobajících se jako vejce vejci zaznamenat a tím také
předpovědět případnou změnu funkce tohoto našeho "externího
orgánu" a signalizovat předzvěst počínající choroby. (Kredit:
Weizmann Institute)
V pokusech na myších se izraelským výzkumníkům první fáze
nastupující cukrovky druhého typu statisticky významně častěji
vyvíjela u myší konzumujících sladidla a to nejen ve vztahu k těm,
kterým servírovali k pití čistou "pramenitou" ale i k těm, kterým
nechali si žízeň zahánět vodou slazenou řepným cukrem. Protože
všechny pokusy opakovali dvakrát a použili k tomu různé myší
kmeny, nelze závěr interpretovat o moc jinak, než že umělá
sladidla škodí a že vyvolávají to, z čeho je k vážnému
onemocnění zvanému diabetes jen krůček.
Pro všechny, co v dobré víře, že si tím zdraví chrání,
dávají před slazením cukrem přednost tomu, co garantuje "0"
kalorií, je nový poznatek jistě velkým rozčarováním. Překvapení
ale vzbuzuje i to, jakým mechanismem nám umělá sladidla škodí.

Sacharín je 500 krát sladší než běžný stolní cukr, přitom
nemá žádný energetický obsah. Náhodou ho objevil v roce 1879
ruský emigrant Constantine Fahlberg, když pracoval na Johns Hopkins
University. Vyráběl se z kamenouhelného dehtu, dnes synteticky z
toluenu.

K pochopení vztahu umělých sladidel k našemu tělu je dobré si
připomenout, že naší tělesnou schránku tvoří více jak z 90 %
buňky "ne-lidské". Najdeme je v ústech, střevech, plících,
genitáliích, močové trubici, na kůži... Hmotnostně to dělá jen
dva kilogramy, ale na počet jsme více bakteriálními, virovými a
houbovými koloniemi, než kolonií buněk lidských. "Druhý genom",
tedy soubor genomů a charakterizující to, co nám prospívá i
škodí. Ten náš genom v počtech genů převyšuje možná i
stokrát. Skutečnost, že cizácká buněčná součást má více
genů než "my", byla pro normální smrtelníky dlouho nezajímavá a
šťourali se v ní jen ti, co potřebovali publikovat. Časem se to
ukázalo být prospěšné, protože tím přispěli k jinému pojetí
než že mikroorganismy jsou jen pasivními členy lidského
ekosystému, nebo že nanejvýš hrají roli v trávicích a
průjmových veselostech způsobovanými rezistentními klostridiemi. Je
to tedy jinak a mikroflóru začínáme brát jako nedílnou součást
lidské fyziologie a nejen tu střevní. Mikrobiální aktivita
ovlivňuje funkce imunitního systému, nervového systému, látkové
výměny, stejně jako vývoj orgánů. A aby toho nebylo málo, kromě
zmíněné obezity strká prsty do chronických zánětlivých procesů
s následkem autoimunitních onemocnění a dokonce i rakoviny. Na tuto
část našeho "já" rychle měníme názor. V systému lidských
orgánů tvořených armádou našich vlastních buněk vybavených
našimi geny, mikrobiální masa funguje totiž jako "náš" další
orgán, který se zapojuje do metabolických drah a stěžejních
funkcí ve zdraví i nemoci. Čtením druhého genomu (respektive mnoho
genomů s charakteristickými geny pro určité typy breberek) můžeme
získat informace, které toho o našem zdravotním stavu prozradí
hodně. Hlavně nám s předstihem řeknou, jakou obranu proti skrytě
se plížícím problémům nasadit.
Zvětšit obrázek

V potravinách se sacharín skrývá pod značkou E954. Přidává se
do nealkoholických nápojů, potravin pro diabetiky,
nízkoenergetických potravin, žvýkaček, zavařenin, majonéz,
hořčic, stolních sladidel, vitaminových přípravků i některých
druhů piv, včetně nealkoholických. Seznam u nás prodávaných
výrobků se snaží dát dohromady zde.

Šidítka
Nový izraelský poznatek nás upozorňuje na to, jak významně látky
považované za zdraví neškodné mění naše "externí já" tvořené
breberkami. Důkaz o tom, jak mocně promlouvají funkce tohoto
"orgánu" do našeho zdraví přinesla ta část pokusů u nichž nichž
vědci hlodavcům přidali do krmné dávky navíc ještě antibiotika.
Neblahé účinky syntetických sladidel tím zcela eliminovali. Tím,
že antibiotika tlumí rozvoj jakékoliv mikroflóry, snižují i její
vliv na organismus. Je proto logické, že nepříznivý efekt sacharinu
(česky sacharínu, nebo podle němčiny přejatého názvu cukerín) se
u myší krmených antibiotiky, nedostavil. Stejně tak se nepříznivý
účinek umělých sladidel nedostavil u pokusů s myšmi, které na
svět přišly císařským řezem a které byly chovány ve sterilním
prostředí jako takzvané "bezmikrobní myši". Tyto myši totiž
nemají v tlamičkách, střevech, ani jinde, žádné mikroby a proto u
nich k žádné změně k horšímu následkem umělých sladkostí
dojít ani nemohlo. Pokus s antibiotiky tak zavřel ústa všem, kteří
by neblahé účinky umělých sladidel chtěli zpochybňovat.
Zvětšit obrázek

Aspartam má jen necelou poloviční sladivost cukerinu, bývá
považován za druhé nejpoužívanější potravinářské sladidlo. Na
etiketě bývá uváděno pod zkratkou APM nebo E951. I tuto chemikálii
v Izraeli nyní nařkli z navozován glukózové intolerance. Na rozdíl
od sacharinu jde o dipeptid složený z aminokyseliny L-asparagové a
L-fenylalaninu. Molekula je při teplotách nad 196 °C nestabilní.
Proto se sype na moučníky až po jejich upečení.

Mikrobiom
Těm devadesáti procentům organismů tvořících s naším tělem
nerozlučnou "dvojku" biologové říkají mikrobiom. Mnohé breberky se
bez genetiků nedají rozlišit a v jejich specifické hantýrce proto
slýcháme o "druhém genomu". Výzkumníky ze Sionu pochopitelně
zajímalo, zda výsledky změny v mikrobiomu doložené geneticky mají
tak dlouhé prsty jako u chlupáčů, také u lidí a zda je jejich
výzkum k něčemu. Využili k tomu již běžící mezinárodní
projekt Personalized Nutrition Project. U tohoto, zatím největšího
prověřování vlivu výživy na složení člověčího mikrobiomu,
část účastníků přesvědčili, aby po dobu jednoho týdne
nekonzumovali nic, co by obsahovalo syntetická sladidla. U těch pak
zjišťovali rozdíly ve složení jejich mikrobiomu a porovnávali ho s
ostatními účastníky projektu. Tím si potvrdili, co již předtím
prozradili jejich čtyřnozí dobrovolníci. U organismů a je jedno zda
myší, či lidí, které sacharínovým laskominám neodolají, se již
po týdnu (!) začnou projevovat známky intolerance ke glukóze.
Souvislost se složením střevní mikroflóry se ukazuje být i u nás
nezpochybnitelná. Vyšlo také najevo, že v sobě máme dvě populace
bakterií, kterým je u nás dobře. Jedny při vystavení náhradním
sladidlům nesnášenlivost ke glukóze navozují, druhé na tento náš
stav nemají žádný vliv. Who is who a zda to půjde nějak záměrně
měnit, bude až předmětem dalších pokusů.

Theodor Roosevelt: "Každý, kdo si myslí, že sacharin je
nebezpečný, je idiot."
A čím že nám umělá sladidla tak škodí? Vědci se domnívají,
že po konzumaci syntetických sladidel za přičinění "zlých
breberek" se dopracujeme ke skrytým zánětlivým procesům. Ty pak
vedou k naší intoleranci ke glukóze a výsledek je pak stejný, jako
když se cpeme sladkostmi.

Závěr
"Jsme tím, co jíme".

http://dolezite.sk/Umela-sladidla-skodi-navozuji-prvni-stadium-diabetu-5kchUA.html#ixzz3EdS9PQT0